SLOVO

Základní

Intuitivně vymezená základní jazyková jednotka, ponechávající si významovou vágnost běžného jazyka i při pokusech o terminologizaci. Tradičně uváděné charakteristiky nejsou obligatorní pro všechna s. a zároveň zčásti odpovídají i jiným jednotkám, lze jim tedy přiznat pouze prototypickou platnost. (1) Fonetická a fonologická utvářenost: s. se v řeči manifestuje jako zvukově ucelená řada fonémů (případně i foném jediný) vydělitelná potenciálními pauzami. V č. je pro většinu s. příznačný hlavní přízvuk na první slabice (srov. ale ↗klitika). (2) Grafická podoba: v grafické realizaci je s. utvářeno řadou grafémů (případně grafémem jediným) ohraničenou mezerami. Zkušenostní kritérium mezer bývá pro běžné povědomí mluvčích nejužívanějším vodítkem delimitace s., je však závislé na tom, jak konkrétní kodifikační konvence reflektuje ostatní charakteristiky s. (3) Významovost: s. je nositelem pojmového významu (umožňujícího pojmenovávání předmětů, jevů a vztahů mimojazykové reality) a/nebo významu gramatického (umožňujícího plnění vnitrojazykových, zvláště textových funkcí), případně též významu pragmatického (vyjadřujícího postoje mluvčího ke sdělované skutečnosti, k adresátovi či situaci promluvy). Zvláštní funkci (význam) mají ↗vlastní jména. (4) Přemístitelnost: s. může do značné míry měnit své místo ve větě (srov. ale omezení vyplývající z klitičnosti slov a ↗aktuálního členění větného). (5) Nepřerušitelnost: s. je nepřerušitelné a jeho jednotlivé části nemohou měnit své pořadí. Znaky (4), (5) považuje pro vymezení s. za zásadní např. ✍Cruse (2011). (6) Společenská ustálenost: s. je charakterizováno ustáleností a reprodukovatelností v konkrétním jaz. společenství (u jaz. typu č. toto kritérium naráží na velkou slovotvornou potencialitu, tedy na tzv. potenciální s.). Přehled některých dalších znaků s. viz např. Filipec v Člex (1985).

Vymezení charakteristik s. je v různých aspektech problematické mj. ve vztahu k vícečlenným lexémům, případně i k analytickým gramatickým tvarům. U ohebných slov je matoucí dvojznačnost užívání termínu s. buď pro abstrakci celého paradigmatu, n. pouze pro jednotlivý tvar, resp. jeho konkrétní textovou manifestaci. Pro popis lexikální roviny byly proto abstrahovány jednotky další: lexém a lexikální jednotka. Pro konkrétní manifestaci s. užívá zejména ↗korpusová lingvistika označení textové slovo: delimitace se v tom případě zpravidla striktně řídí mezerami v grafickém záznamu. Viz také ↗lexikální kategorie, ↗lemma, ↗fonologické slovo.

Rozšiřující
Literatura
  • Cruse, A. D. Meaning in Language. An Introduction to Semantics and Pragmatics, 2011.
  • Člex, 1985.
  • Di Sciullo, A. M. & E. Williams. On the Definition of Word, 1987.
  • Haspelmath, M. The Indeterminacy of Word Segmentation and the Nature of Morphology and Syntax. Folia Linguistica 45, 2011, 31–80.
  • Martinet, A. Slovo. In Pravda, M. & J. Šabršula (eds.), Dvanáct esejů o jazyce, 1970, 47–62.
  • Martinková, M. Slovo aneb kde (ne)hledat základní jednotku lexikálního plánu. In Martinková, M. & O. Uličný (eds.), Dynamika českého lexika a lexikologie. Studie k moderní mluvnici češtiny 4, 2013, 11–23.
  • Trnka, B. Slovo a pojem. In Trnka, B., Kapitoly z funkční jazykovědy, 1990, 125–126.
Citace
Zdeňka Hladká (2017): SLOVO. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVO (poslední přístup: 2. 5. 2024)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka